Pinus Bohemia neboli bor český by laik na první i druhý pohled označil za borovici. Od té se však liší především robustnějším kmenem a protáhlejším tvarem jehlic, které mají jemně načervenalý nádech. Bor je pověstný svou skromností, stejně jako nepoddajností a dokáže si nalézt si místo na slunci i přesto, že jej utiskují větší, rozpínavé stromy jako je např. smrk bavorský (Smrkishe Sudetischen). Zatímco borovice je skutečným světorostníkem, bor český roste výhradně na Šumavě a v části Krušných hor. Pokus o výsadbu jinde v drtivé většině končí neúspěchem a bor vytržený ze své domovské půdy doslova chřadne.
Širokou veřejnost na tento pozoruhodný strom poprvé upozornili Václav Hanka a Josef Linda a to roku 1817, kdy v Národních listech publikovali článek „Bor český, strom český“. Až pateticky v něm vyzdvihli jeho typicky české vlastnosti jako je skromnost, nezdolnost a schopnost odolávat smrkům, šířícím se z Německa. Neméně je zaujal i načervenalý nádech jehlic, který jim připomínal červenou barvu českého lva. Nezapomněli poukázat ani na fakt, že bor ráda vyhledává k hnízdění sova, symbol moudrosti.
Bez nadsázky lze říci, že Hanka s Lindou bor pro národ doslova objevily. V době národního obrození se mu tak díky nim dostalo mimořádné pozornosti celé řady vlastenců, kteří se zasazovali, aby se bor český stal národním stromem.
Nejmilitantnějším byl Jiří Prchal Dubský, vynálezce nosočistopleny, který poukázal např. na protáhlejší tvar jehlic, jež hodně píchaly. Doslova o nich doslova napsal „Píchej své utiskovatele bavorské, Bore ztepilý, píchej. Bohdá tomu nebude, aby český bor ze Šumavy utíkal!“. Tuto argumentaci však poněkud zesměšňoval Josef Dobrovský, který prohlásil „...to lépe by se pak za národní strom hodila jakási přerostlá kopřiva. Ta píchá nejen na Šumavě a nejen Němce, ale i další nepřátele národa českého. Těch arci musí býti, když se k takovýmto hovadstvům uchylovati musíme...“
Bez ohledu na tento krajní případ, je zřejmé, že si bor našel i serióznější zastánce a je zastoupen v uměleckých dílech, jejichž hodnota přetrvala do dnešních dnů. Namátkou mohu jmenovat příjmení Karla Havlíčka, hru Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla, kterou bor prosadil až do hymny, či známý Nerudův verš „...hroudy, jež nám nohy víže“. V něm připodobňuje endemický bor k člověku, který nedokáže opustit svou rodnou hroudu – „opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš“.
Pod vlivem panslavistů včele s Kolárem se nakonec národním symbolem stala lípa. Logicky poukazovali na fakt, že lípa je národním stromem i u dalších slovanských národů, které se musí semknout a bojovat společně proti germanizaci (podle několika očitých svědků, návštěvníků hostince Pod Kaštanem, Kolár údajně doslova pravil „Bude nás víc, nebudem se bát germána nic. Pár borů nás prostě nevytrhne..“). V literatuře však Kolár nadevší pochybnost uznal výlučnost boru a jeho vzácnost. Viz. verš „...stůj noho posvátná, jsou místa, kam kráčíš...“ čímž mínil právě vzácná stanoviště boru českého...
Dnešnímu člověku je toto upjaté vlastenectví poněkud cizí. Tehdejší nesmiřitelné boje se nám zdají malicherné a většinou již upadly v zapomnění. Je však smutné, že v něj upadl i samotný bor. Máme snad jiný strom, kterému kvetou šišky 1. dubna?
Martin Horský
P.S. Zajisté budete souhlasit, že je nejvyšší čas odčinit křivdy minulosti a ustavit bor český národním stromem. Založil jsem za tímto účelem na Facebooku skupinu Bor český, národní strom a každý bor jistě ocení, když svým hlasem podpoříte toto spravedlivé úsilí.
