Kterak jsem narazil na šmejdy

„Paní, běžte domů, tady Vás okradou...“ zaslechl jsem při obědě servírku, jak nabádá starou paní s nákupní taškou na kolečkách, aby šla pryč. „Já jsem ale vyhrála u O2 a ve dvě hodiny si tu mám vyzvednout výhru,“ nedala se odradit důchodkyně.

Šmejdiidnes.cz

Seděl jsem hned u prvního stolu, takže jsem ten rozhovor u baru dobře slyšel. Do restaurace se začali trousit důchodci a servírka je nekompromisně posílala pryč.

„Nějaká firma si tu zarezervovala salónek, ale dokud nezačali chodit ti důchodci, tak jsme nevěděli, že to byli šmejdi. Až mi sem přijde ta ženská, co si to objednala, tak ji normálně vyhodím. Šmejdy tady prostě mít nebudeme,“ objasnila mi servírka při placení situaci a já jí blahořečil za její přístup k věci. Vyšel jsem ven a všiml si šesti penzistů, kteří seděli na venkovní terase. Nikdo z nich neměl nic objednaného, takže bylo zřejmé, že se jedná o účastníky prezentace. Pomyslel jsem si něco o nepoučitelných důchodcích s IQ tykve a šel dál. Neušel jsem ale ani třicet metrů a vrátil se. Shodou okolností jsem měl v čerstvé paměti článek o Šmejdech, kterým ani stejnojmenný film nezničil byznys. A tady se mi nabízela unikátní příležitost pochopit nepochopitelné – jak je možné, že na ty jejich předváděčky vůbec ještě někdo chodí...

„Když oni byli v tom telefonu tak slušní,“ odpověděla mi stará paní na mou otázku, proč přišla na předváděčku.

„Ale Šmejdy jste přece viděla nebo ne?“ ujistil jsem se, protože se mi zdálo nemožné, že by někdo z návštěvníků podobných předváděček ten film neviděl. Náš rozhovor samozřejmě slyšeli i ostatní a všichni mi potvrdili, že jej znají a někteří jej viděli i dvakrát.

„Já si tam nejdu nic koupit, já si tam jdu pro výhru,“ ozvala se další paní odhadem přes sedmdesát a vysvětlila mi, že se jedná o věrnostní odměnu za to, že jsou u O2 už několik desítek let. Ze zcela stejného důvodu tam pochopitelně byli i ostatní, takže nebylo až tak těžké si domyslet, že si nejspíš někdo vytipoval v telefonním seznamu důchodce a povyprávěl jim pohádku (více informací viz. Šmejdi zvou na předváděcí akce jménem O2).

„Pane, já jsem jim v tom telefonu jasně řekl, že nic kupovat nebudu. Oni mě řekli, že nic kupovat nemusím,“ vstoupil do diskuze rozumně vypadající šedesátník. Ostatní se přidali a ujistili mne o tomtéž.

„Hmm. Proč myslíte, že by Vás taková společnost jako O2 volala do nějaké hospody, aby Vám něco předala. To by Vám přeci mohli poslat poštou,“ řekl jsem skepticky.

„Jo, to mi už volali pětkrát. Když jsem jim řekla, ať mi to pošlou, tak mi nikdy nic nepřišlo,“ odpověděla stará paní a rozproudila se diskuze o tom, jací šmejdi jsou ti šmejdi. Když jsem je tak poslouchal, ke svému překvapení jsem zjistil, že to není z jejich strany nějaká čirá naivita, která je sem přivedla. O metodách šmejdů měli slušnou představu a netrpěli iluzí, že se z té jejich výhry nakonec nějací šmejdi přeci jen nevyklubou. O to více mne tak zajímalo, proč vlastně přišli.

„Pane, kdyby Vám zavolali, nabídli zdarma výhru a byli slušní, tak byste taky neodmítl,“ odpověděl mi šedesátník, když jsem tu otázku nadhodil znova.

„Odmítl,“ řekl jsem jednoznačně. Pak mi blesklo hlavou, že vlastně pořád nevím, jaká úžasná výhra to je.

„Mlékovar,“ řekla paní s taškou a hned dodala: „ V hodnotě dvou tisíc.“

„Mlékovar,“ zopakoval jsem si pro sebe, protože jsem vlastně ani nevěděl, jak takový mlékovar vůbec vypadá. Zhruba jsem si ho ale zařadil mezi lapače prachu, které člověk vytáhne jednou za rok před Vánoci, aby je otřel.

„A Vy ho potřebujete?“ zeptal jsem se naivně, protože se sám snažím vyhýbat shromažďování krámů. Paní s taškou neodpověděla, za to se ozvala druhá sedmdesátnice, která mi nejspíš přečetla myšlenky: „Taky nevím, co bych s tím dělala. Už jsem přemýšlela, komu to podaruju, až to vyhraju.“

„Pane, já Vám rozumím,“ obrátil se na mne nejmladší člen z této šestice, kterému ještě nemuselo být ani šedesát. „Na mě si taky nepřijdou. Já jsem už byl na několika předváděčkách a jednou mě i vyvedli, protože jsem jim otevřeně řekl, co si o tom myslím!“ pochlubil se.

„No jo, takové rušivé elementy to oni vyhazují, takové nemají rádi,“ pokýval hlavou starý pán, snad manžel paní s taškou, a opět se rozproudila diskuze, co za šmejdy jsou ti šmejdi. Poslouchal jsem a pomalu se mi začala skládat mozaika jejich skutečných motivů. Ještě mi tam ale scházel jeden podstatný střípek, ke kterému jsem sám došel logickou úvahou, ale který zatím zůstával nevyřčen.

„Víte, já jsem sama,“ přiznala se mi o chvíli později ne-tašková stará paní, kterou jsem si snadno dokázal představit jako hodnou babičku rozmazlující vnoučata svými výbornými buchtami. Místo toho ale čekala na šmejdy, aby se alespoň trochu dostala mezi lidi.

Diskuze se od šmejdů, kteří se mimochodem ve dvě vůbec neukázali, postupně přesunula k politice a prázdnému nadávání na všechno a na všechny. Když se začaly ozývat názory, že za totality bylo líp, usoudil jsem, že nastal čas, abych se zvedl. Ještě mě ale stačil upřímně rozesmát šedesátník, který na mne mrkl a k diskuzi o nedostatku zboží s vážnou tváří podotkl, že „Za komančů nebyl takový problém sehnat toaletní papír jako dnes.“ Nejzajímavější na tom ale bylo, že nikdo z těch pamětníků se na tak průhledný vtípek nechytl.

Přemýšlel jsem, co jsem za tu necelou půlhodinku s nimi vlastně dozvěděl. A vlastně toho bylo docela dost. Oproti mým původním předpokladům se nejednalo o naivní lidi, kteří by měli o šmejdech nějaké velké iluze. Naopak poměrně přesně věděli, jak ta prezentace může nakonec dopadnout. Troufám si ale tvrdit, že jakkoliv to věděli, tak to nechtěli vědět a používali různé triky k obelstění sebe sama. Ať už to bylo „Já jim do toho telefonu jasně řekl, že nic kupovat nebudu“, přes „Já jsem u O2 už tolik roků, že ta výhra je logická“ až po „Ta paní, co mi zavolala, bylo hrozně slušná“.

Dalším rysem, který jim byl všem společný, byla opakovaně proklamovaná sebejistota: „Já se od šmejdů rozhodně nachytat nedám!“ Co by ryzí psycholog-amatér bych to nazval snahou o jakési potvrzení své vlastní hodnoty, zvýšení sebevědomí, tím, že „já“ nepodlehnu, takže jsem lepší než šmejdi. Tento rys nejlépe dokládal nejmladší z té šestice, který se tam evidentně „přišel realizovat“.

Za stěžejní, ale nejméně přiznávaný, důvod pak považuji tíživý pocit osamění. Šmejdi pak pro ně představovali jakési „divadlo“, společenskou událost, ve které oni byli ve svých vlastních očích za hvězdy. A to buď v roli „vážených dlouhodobých zákazníků“ nebo „nebojácných hrdinů, kteří těm šmejdům ukážou!“ Pro mne jako aktivního třicátníka je zajímavé, že se tito osamělí lidé, kteří se díky šmejdům vlastně unikátně sešli a poznali, nedokážou domluvit na nějaké další společné akci, někam si společně vyrazit a zbavit se tak své samoty rozumnějším způsobem. Možná ale jen chtějí být diváky a nejsou ochotni (schopni) aktivně převzít mnohem náročnější roli režisérů.

Jak jsem již předeslal, nejsem žádným psychologem. Určitě jsem nevyjmenoval všechny důvody a mé úvahy mohou na tváři skutečného psychologa či psycholožky vyvolat pouze blahosklonný úsměv. Pro mne osobně je ale na tom všem přesto něco důležitého. Když jsem odcházel z oběda a míjel tuto skupinku lidí, dal jsem jim tak nějak automaticky nálepku „nepoučitelných důchodců s IQ tykve“. Když jsem se vrátil a popovídal si s nimi, umožnilo mi to uvidět jejich motivy v mnohem větší šířce a snad je i pochopit. Nikoho z nich bych si teď rozhodně nedovolil označit za hloupého.

Snad je ale mohu označit za lidi nešťastné. Lidi, které nikdo neposlouchá, lidi o jejichž myšlenky nikdo nestojí. Z toho pak logicky vyplývají emoční stavy, které nezvládají. Tyto pak řeší, diplomaticky řečeno, poněkud nešťastným a vysoce rizikovým způsobem, protože šmejdi znají jejich psychologii skvěle.

Kladu si ale rouhačskou otázku – opravdu se od nich tak moc lišíme i my mladší? Nestává se někdy i nám, že nás podobným způsobem ovládnou naše vlastní emoce a nejednáme pod jejich tlakem podobně hloupě? Tedy s tím rozdílem, že to není tak očividně hloupé jako jít za zábavou / potvrzením vlastního smyslu na předváděčku šmejdů.

Mladší člověk má ale přeci jen jednu podstatnou výhodu – má obvykle mnohem větší šanci se svým případným neuspokojivým stavem něco dělat. Třeba už jen proto, že nemusí bojovat s předsudky svého okolí, které v něm nezřídka automaticky vidí jen "pitomého důchodce". Asi tak jako jsem to viděl já na své cestě z oběda před tím, než jsem se těch třicet metrů zase vrátil, abych pochopil nepochopitelné...