Každý soud by mě osvobodil!

Letní povídka pro Víkend MF DNES. „Dvacet roků! Každý den! Každý soud by mě osvobodil!“ vykřikla do ztichlého kadeřnictví paní Božena. Paní Marie, majitelka a výkonná síla v jednom, s sebou trhla až málem rozsypala hřebeny. Až dosud totiž paní Božena jen tiše seděla a čekala až jí uschne hlava. Tak spontánnímu projevu nic nenasvědčovalo a přišel jako blesk z čistého nebe.

„Co se stalo, paní Boženko?“ zeptala paní Marie.

„…ale nic paní Maruško, jen jsem se tak zamyslela,“ bagatelizovala vše paní Božena.

„Vy jste do té slečny Marplové nějak vžila,“ řekla po chvíli paní Marie, když si vzpomněla, že minule probraly televizi od detektivek až po Superstar. „Vy ještě za chvíli budete radit policii,“ dodala dobromyslně.

„Co že? Aha… Ne na policii bych leda tak vypovídala kvůli vraždě,“ řekla paní Božena a pokračovala „Ale oni by mě stejně hned pustili. O tom nepochybuju!“

„Koho se chystáte zavraždit?“ zeptala se udiveně paní Marie.

„Pepana! Představte si to… Dvacet roků mu dávám čisté ponožky na to stejné místo. A on se mě stejně každé ráno zeptá, kde má čisté ponožky! No není to na vraždu?!“

„A proč to dělá?“

„Protože je blbej!“ řekla paní Božena tónem, který nepřipouštěl jinou odpověď.

V kadeřnictví se zase rozhostilo ticho. Paní Boženu uklidnilo, že někomu řekla o svém trápení a vše pustila z hlavy. Zato paní Marii se v hlavě usídlil červ pochybností. Ne nadarmo odebírala do svého podniku hned tři ženské časopisy. O myšlení mužů tak věděla víc než leckterá psycholožka a tušila, že chování pana Josefa má nějaký důvod.

„To je zajímavé… Vždycky jsem vás měla za takové spokojené manželství,“ vypustila paní Marie pokusný balónek. Doufala, že se paní Božena rozpovídá a bude se mít čeho chytit.

„To taky jsme! Už dvacet roků!“ řekla paní Božena důrazně.

V kadeřnictví se zase rozhostilo ticho. Nenarušovaly jej ani doběla rozžhavené závity paní Marie, která marně přemýšlela nad motivy chování pana Josefa. Pak jí ale padl zrak na stolek s časopisy, kde na ni z obálky doslova zazářil titulek „Tři zásadní rady pro dobré manželství!“

„Přišly mi nové časopisy. Chcete nějaký podat?“ zeptala se paní Marie.

„To jste hodná, ale už je mám přečtené. Taky je odebírám. Teď mi dokonce přišla i kuchařka, že jsem dvacet let předplatitelkou,“ pochlubila se paní Božena a bezděky tak potvrdila teorii paní Marie.

„Jenom mě tak napadlo… Nemůže to pan Josef dělat kvůli Vám?“ zeptala se po chvíli paní Marie.

„Co dělat?“ zeptala se překvapeně paní Božena.

„No to jak se každé ráno ptá, kde má ty ponožky.“

„A proč by to dělal?“ řekla paní Božena nechápavě.

„No mě tak napadlo… Co když on si přečetl nějaké rady pro spokojené manželství?“

„Co to je za pitomost? Kdo by mohl někomu poradit, aby se každé ráno ptal, kde má ponožky?“ kroutila nevěřícně paní Božena hlavou nad tou teorií.

„No to určitě ne. To je nejspíš jen špatná implikace pana Josefa.“

„Jakože to blbě pochopil?“

„Přesně. Podle mě si kdysi přečetl něco jako, že pro fungování manželství je dobré projevovat zájem o práci své ženy,“ rozvíjela svou teorii paní Marie.

„To je pitomost. Minulý víkend jsem vygruntovala celý kvartýr a leda tak mrčel, že zase ječím s vysavačem,“ oponovala paní Božena.

„Typický chlap!“ politovala ji paní Marie. Hned ale zavedla nit hovoru zpět. „No on možná ani neví, proč to dělá. Už si asi na to tak zvykl, že se ptá úplně automaticky.“

„Paní Maruško, nezlobte se, ale Pepu bych z tak hluboké psychologie opravdu nepodezřívala,“ řekla paní Božena.

„Chápu, zdá se to neuvěřitelné. Ale je to divnější než když se někdo dvacet let každé ráno ptá, kde jsou čisté ponožky? Za tu dobu by si to zapamatoval i chlap!“

„To je fakt. Ale, že by to mohl dělat jenom kvůli mně?“

„Určitě! Vždyť jste říkala, že máte spokojené manželství… Vás to možná taky těší, jen si to neuvědomujete. Protože kdo by dokázal na něco takového dvacet roků odpovídat a nezabít ho…“

„Tak proč jsem to teď řekla?“

„Třeba jste se poprvé za dvacet let zamyslela,“ řekla paní Marie a rychle dodala „Tedy myslím nad tím jeho dotazem. Obyčejně ho už berete jako takový kolorit, kterému nevěnujete žádnou pozornost. Tak mě napadá, nedělá on ještě něco dalšího?“

„Dobře jste to řekla, nedělá. Nedělá vůbec nic. Jenom přijde ze šichty, vezme si pivo a sedne si před bednu,“ popsala situaci ve své domácnosti paní Božena.

„Co k tomu dodat. Ale myslela jsem spíš něco, kde byste se na té věci podíleli oba…“ formulovala své myšlenky paní Marie.

„Jo, zvedá prkýnko, ale už ho nikdy nesundá. Říká tomu rovnoprávnost. Jeden nahoru, druhý dolu,“ řekla lehce naštvaně paní Božena.

„Tudy cesta nevede,“ řekla spíše pro sebe paní Marie, opustila teorii neuvědoměle pozorného manžela a přemýšlela nad jinými důvody chování pana Josefa. Kromě nevyřešené karmy z minulého života ji ale nic nenapadalo. Zkusila se tedy ještě jednou zeptat paní Boženy zda za ta léta přeci jen na něco nepřišla.

„Paní Boženko, mi to pořád nějak vrtá hlavou. Opravdu vás za ty roky nic nenapadlo?“

„Jo, že ho zabiju,“ odvětila lakonicky paní Božena, ale pak se přeci jen zamyslela a po chvíli řekla „No jednou se mě nezeptal. To se vzbudil uprostřed noci, protože měl hrozný sen o ženě a koštěti.“

„Co to znamená?“ zeptala se paní Marie, která se výkladům snů příliš nevěnovala a raději se zaměřovala na serióznější horoskopy a numerologii.

„Ve snáři doslova stálo: ‚Žena – výdaje. Koště – zbavíš se trápení, překonáš překážky‘,“ odpověděla paní Božena.

„To je zajímavé. A co na to pan Josef?“ podivila se paní Marie.

„Vy myslíte, že jsem mu to řekla? Co kdyby mu to náhodou jednou docvaklo a začal s tím něco dělat?! Zlaté ponožky!“ řekla vyděšeně paní Božena.

„Máte pravdu, ruce pryč od snáře,“ souhlasila paní Marie. „Takové šarlatánství, to nemůže udělat žádnou dobrotu!“

„Jaké šarlatánství?“ podivila se paní Božena. „Vždyť ono funguje! Já si den předtím koupila nový kožich! Pepovi jsem ale namluvila, že jsem si ho vyluštila v křížovkách!“

„Ach tak,“ vydechla paní Marie a raději už nic neříkala, protože se cítila poněkud zahanbena svým omylem. Také paní Božena považovala téma za uzavřené a v kadeřnictví se zase rozhostilo ticho. Nejspíš by pokračovalo i dále, když v tom cinkl zvonek nad dveřmi a dovnitř vstoupila paní Hedvika. Zatímco v paní Marii vzbudilo pnutí mezi živnostnicí a ryze soukromým názorem rozporuplné pocity, paní Božena měla v hlavě jasno: „Co sem ta stará ochechule leze!?“

„Dobrý den,“ pozdravila paní Hedvika a skrz své tlusté brýle se pozorně rozhlédla po kadeřnictví, kdo tam vlastně je.

„Dobrý den, posaďte se u nás,“ přivítala ji paní Marie, ve které zvítězila živnostnice.

„bry den,“ zamumlala paní Božena, která měla paní Hedviku ráda asi jako drbnu, které se před patnácti lety ve slabé chvilce neprozřetelně svěřila.

„Ale ne! Paní Boženka je tady! No to jsem ráda, že Vás vidím!“ říkala svým sladkým hlasem, který v neznámých lidech budil zdání, že tato stará paní je předobrazem hodné babičky.

„Hm,“ znova zamumlala paní Božena, která tímto dojmem rozhodně netrpěla.

„A co dělá pan Josef? Jestli pak Vy jste mu dneska ráno přichystala ponožtičky?“ řekla s afektovanou laskavostí a hned se sama zasmála nad tím povedeným vtipem. Paní Boženu to nepřekvapilo, protože to od ní slýchala už patnáct let pokaždé, když ji uviděla.

„Ponožky? Vy o tom víte?“ zareagovala paní Marie překvapeně.

„O tom ví přeci každý, paní Maruško,“ ujistila ji dobrácky paní Hedvika a dodala „Vždyť kolika lidem jsem o tom řekla jenom já sama!“

„Vidíte a já se to dozvěděla až dneska,“ řekla paní Marie a pokračovala „A jak si to chování pana Josefa vysvětlujete?“

„Ale paní Maruško, na tom není potřeba něco vysvětlovat. Vždyť je to tak krásné když si manželé vybudují rituály svojí lásky a každý den pak přikládají polínka, aby jim ten jejich plamínek nevyhasl,“ pravila paní Hedvika.

„Nejsem si tím tak úplně jistá,“ zapochybovala paní Marie.

„A proč ne?“ podivila se paní Hedvika.

„No třeba by to paní Božence mohlo vadit,“ řekla paní Marie.

„Vadit? Nepřehánějte. A i kdyby, tak to musí přijmout s láskou a trpělivě na tu otázku odpovídat. I kdyby to měla dělat dvacet let,“ odpověděla paní Hedvika.

„To už dělá,“ řekla lakonicky paní Marie.

„No vidíte, že mám pravdu. A dělá to s láskou. A to je moc dobře, protože jen láska a dobro nás lidi činí lepšími,“ řekla paní Hedvika a zeptala se „Nemyslíte, paní Boženko?“

Paní Božena se zamyslela a pak nejsladším možným hlasem řekla: „Já myslím, že ho pro dobro lidstva jednoho krásného dne zabiju. A oni mě za to nejen osvobodí, oni mi za to dají i medaili!“