Letní setkání Malého prince s liškou

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Byl horký letní den, kdy člověk chce leda tak ležet ve stínu a číst knížku. Jakou? Třeba takovou, co měl kdysi rád, pak ji ale založil a zapomněl na ni. Teď ji po letech znovu otevřel a...

Malý princ(foto: iDNES.cz)

„Krásný den, Malý princi,“ pozdravila liška, která vykoukla z knížky. „Ty jsi nám ale odposledně vyrostl,“ řekla, když uviděla mladého muže, který za ní kdysi chodil jako Malý princ.

„Krásný den i Tobě, liško,“ pozdravil Malý princ svou někdejší kamarádku a omluvně dodal „Promiň, že jsem se tak dlouho neukázal.“

„Nemusíš se omlouvat. Já Tě vždy ráda uvidím a je jedno, kolik času uplynulo od posledního setkání,“ ujistila ho liška.

„Opravdu?“ podivil se princ. „Není vztahy třeba udržovat?“

„Lidské možná, ale já jsem jen liška z Tvé dětské knížky a proto Tě vždy ráda uvidím,“ ujistila ho znovu.

„To jsem rád. Kéž by to tak šlo i s lidmi,“ povzdechl si princ.

„Vážně to nejde?“

„Těžko by mi kdo odpustil, že jsem ho nechal několik let ležet v zaprášené knihovně na chalupě,“ vysvětloval princ lišce, jak to chodí ve světě dospělých.

„No, kdybys ho skutečně nechal ležet v knihovně, tak by Tě už dávno chodil strašit jeho duch,“ řekla liška s úsměvem.

„Zajímavé, používáš úplně jiný slovník, než co si pamatuji,“ podivil se princ.

„Nediv se, tehdy jsem mluvila s klukem. Teď už s dospělým a to je zákonitě jiné. No a taky jsi mě nechal ležet na Strašidlu Cantervilském…“

„Bála ses?“

„Ani ne. Napřed se mě snažil strašit, ale brzo ho to přešlo. Ani strašidlo nechce být samo celé ty roky, co jsi nás tu nechal,“ vysvětlovala liška.

„Tak přeci mi vyčítáš, že jsem nepřišel dřív!“

„Nevyčítám, jen provokuju,“ ujistila ho liška. „Mám totiž z Tebe pocit, že tu výčitku ode mne vyloženě čekáš…“

„Asi máš pravdu,“ zamyslel se princ. „Přenáším do našeho vztahu jak to chodí ve světě dospělých.“

„A nepřenášíš spíš do světa dospělých něco, čeho se bojíš? Opravdu to tak je?“ nedala se liška.

„Je to tak. Nemůžeš za někým přijít po letech jen tak. Každého hned napadne, proč ses mu neozval dřív a proč se ozýváš teď,“ vysvětloval princ základy sociologie té naivní lišce.

„Proč myslíš, že je to naivní?“ zeptala se liška.

„Naiv… Jak můžeš vědět, co si myslím? Vůbec jsem to nevyslovil,“ nechápal princ.

„Řekni mi, kdo jsem?“

„Přeci liška. Postavička z mé dětské knížky,“ odpověděl princ.

„To souhlasí. Ale čí jsou má slova a myšlenky? Toto přeci pan de Saint-Exupéry nikdy nenapsal.“

„Má vlastní?“

„Přesně tak. Jsem ta část Tvé osobnosti, která z knihovny vytáhla Malého prince. A stejně tak si myslí, že ozvat se někomu po letech nemusí být nutně spojeno s výčitkou,“ vysvětlovala liška základy psychologie.

„To je ale uhozený!“ vyhrkl princ a chtěl zaklapnout knížku.

„Nedělej to! A ať Tě ani nenapadne dát mě k Psovi baskervilskému!“ vykřikla liška.

„Ne? Proč bych to neměl dělat?“

„Nemá rád lišky.“

„To si nemyslím. Říkal, že jsi k sežrání.“

„Vtipe, vylez… Ale hlavně… kdo by v důsledku nejvíc ztratil?“ zeptala se liška.

„Že by já?“ odvětil princ ironicky.

„Ano, Ty,“ řekla liška vážně.

„Nějak se do toho zamotáváš, liško. Pokud jsi jen část mé osobnosti, jsi pořád se mnou.“

„Jsem a nejsem. Nechceš mě moc vidět. Většinou necháváš vítězit své racionální a skeptické já,“ oponovala liška.

„Takový je holt dospělý život. Nikdo se s Tebou nemazlí.“

„Nikdo?“

„Nikdo.“

„Ty nemáš přátele?“

„Jistě, jen na Facebooku jich mám 150!“ odpověděl princ.

„Tak jsem to nemyslela. Skutečných přátel má člověk vždy jen pár. Navíc se ten okruh v průběhu života mění…“

„To je pravda. Když jsem žil v Londýně, měl jsem dost jiný okruh přátel než dnes,“ zamyslel se princ.

„Vidíš. A dostáváme se zpátky na začátek,“ řekla liška. „Je opravdu tak naivní myslet si, že by se jim šlo ozvat i po letech jen tak?“

„Je, už jsem to zažil!“ zvolal princ. „Jednou se mi z ničeho nic ozval David, řečený Jaguár, a ptal se mě, jak se mám…“

„A měl ses?“

„Překvapeně. Pak jsem se ho zeptal, zda je ta otázka zdvořilostně anglická nebo spíš česká a něco potřebuje,“ řekl princ.

„A?“

„Byl to vlastenec. Hned z něj vylezlo, že hledá ‚jedneho hlupeho silneho‘ na stěhování.“

„On to řekl přímo takhle?“

„Asi ne, ale to je celkem jedno. Od něj bych to nebral jako urážku. Zná mě… A vlastně mi to tehdy ani nevadilo. Jaguáři mi v Anglii hodně pomohli a byl jsem rád, že jim to můžu oplatit.“

„Tak vidíš, že to jde!“ řekla vítězoslavně liška.

„Ano! Hned někomu brnknu a potěším ho, že mě může přestěhovat!“

„A co se tak ozvat někomu jen tak?“ nechtěla od tématu odběhnout liška.

„Když to je takové… blbé… A navíc, i kdybychom si fajn pokecali, tak to tím hovorem i skončí. Ty vztahy se přerušily proto, že se změnily okolnosti. Jsme už dnes zkrátka jinde,“ uvažoval princ.

„To zní rozumně. Řekni mi, na co rád vzpomínáš třeba z civilky?“ zeptala se liška.

„No jo, ten víkend u Anky v Ružomberku…“ usmál se princ. „Ten byl moc fajn.“

„A teď mi řekni s jakými pocity jsi tam jel,“ zeptala se provokačně liška, která měla přístup k jeho vzpomínkám a věděla, že za kamarádkou ze studijního pobytu ve Finsku jel princ lehce naštvaný, protože se mu za dva roky téměř neozvala.

„Ty telepatická potvoro! Z jedné strany Baskervil, z druhé 101 dalmatinů!“ řekl princ, který přesně věděl, kam liška míří. „Ani nevím, proč jsem tam tehdy jel. Ale vím, že mě to naštvání rychle přešlo. Okamžitě mě zatáhla do svých každodenních problémů…“

„A to Tě tak překvapilo?“

„Ano. Čekal jsem, že se budeme bavit spíš o nějakých významných událostech, které se udály během toho, co jsme se neviděli. A ona místo toho na mě vychrlila, co měla k obědu a že se jí pokazil deštník...“

„A vadilo Ti to?“

„Vůbec. Bylo to skvělé. Jako bychom se viděli včera. Navíc jsem pak pochopil, že ona je prostě taková. Když byla v Americe, tak se neozvala několik měsíců ani rodičům,“ řekl princ.

„Jak Tě tak poslouchám… Ten problém s výčitkou, že ses neozval, je spíš imaginární. Zvláště u tak blízkých lidí. Nemyslíš?“ zamyslela se liška.

„Možná,“ řekl princ po chvíli váhání. „Když šlo o čistě přátelský vztah. Pokud to ale bylo spojeno s nějakou romantikou, tak to může být zašmodrchanější…“

„Romantiku teď nechme bokem. Pokud by Ti ale někdo chtěl něco vyčítat, můžeš říct, že každý drát má dvě strany,“ řekla liška.

„To zní logicky,“ připustil princ.

„Fajn, tak co Ti brání zvednout telefon a někomu jen tak zavolat? Třeba by z toho mohl být fajn víkend jako kdysi ten s Ankou.“

„Nechci nikoho otravovat…“ bránil se princ, kterému se do toho vůbec nechtělo.

„Takže tam bude ještě něco, co Ti v tom brání. Co?“

„Ty jsi telepatka!“ odsekl princ, kterému se ten výslech vůbec nelíbil.

„Telepatie netřeba, stačí citovat. Myslím, že jádro pudla je skryto v Tvých vlastních slovech: ‘Čekal jsem, že se budeme bavit spíš o nějakých významných událostech, které se udály během toho, co jsme se neviděli…’“

„No a? To mi přijde logické. Víc než když Tě někdo zatáhne do běžných starostí jako Anka,“ řekl nechápavě princ.

„A není to důvod, proč si lidé, kteří spolu moc nejsou, vůbec nevolají? Není to autocenzura, že nechtějí někoho zatěžovat ‘ptákovinami‘?“

„Na některé věci musíš znát kontext. A vysvětlit ho může být složité,“ oponoval princ.

„Někdy možná, ale na protivnou prodavačku netřeba znát souvislosti,“ řekla liška.

„Je to ten důvod, který jsi hledala?“

„Není a Ty to víš,“ nedala se liška.

„Tak mi ho řekni.“

„Ne, chci ho slyšet od Tebe,“ trvala liška na svém.

„No dobrá… Je to pocit z vlastního neúspěchu, který jsem neodstranil během té dlouhé doby, co jsme se neviděli a na který se mě zeptají. A já nechci,“ přiznal princ.

„Víš jaká je jedna z nejlepších definic slova přítel? ‘Člověk, který o Tobě ví všechno a přesto Tě má stále rád’. Myslíš, že Tě někdo takový bude chtít dál uvádět do rozpaků, když zjistí, jaká je situace?“

„Asi ne. Asi je to spíš o zrcadle, které mi ta otázka nastavuje.“

„Takže abyses vyhnul chvilkovému nepříjemnému pocitu, odmítáš spoustu dobrého, co by Ti obnovený kontakt s někým blízkým mohl dát… Nemáš Ty náhodou být ta racionální část osobnosti?“ zeptala se liška.

„Takto to zní jednoznačně. Realita je kapku složitějším, nemyslíš?“ oponoval princ.

„Určitě. Ale i to, o čem jsme se teď bavili, může hrát velkou roli. Tak se nad tím zamysli. Třeba pak zvedneš telefon a další letní víkend nebudeš trávit s liškou, ale s někým skutečným... A pamatuj si - i lidské vztahy jsou někdy jako semínka, která stačí i po letech znovu pokropit a může vyrůst krásná růže...“

 Byl horký letní den, kdy člověk chce leda tak ležet ve stínu. Dospělý muž, který se na chvíli stal Malým princem, zaklapl knížku a zamyslel se. „Kam já jen založil tu Mysliveckou ročenku...“